Mé začátky v Kostarice

Přátelé, rozhodl jsem se s vámi sdílet své poznatky, dojmy a názory na život tady v Kostarice. Předem upozorňuji – všechno, co budete číst, je čistě můj osobní pohled na věc.

Začátky v tomhle nádherném koutě světa nebyly jednoduché. Ale ruku na srdce – kdy jsou? Opustit svůj známý svět, kde člověk ví, jak co funguje, rozumí lidem i zvykům svého kraje, není nikdy snadné. Když jsem přiletěl s batohem na zádech a španělsky uměl sotva pozdravit a poděkovat, najednou jsem stál tváří v tvář úplně jinému světu, jiným lidem, jiné kultuře. Některé rodinné zvyklosti jsou pro mě dodnes trošku záhadou.

První město, které jsem poznal, byla Turrialba. A přiznám se – všechno bylo úplně jiné, než jsem si představoval. Domy, provoz, ulice, obchody... Jako Evropan, vychovaný v systému plném příkazů a zákazů, jsem se nestačil divit, jak tady všechno funguje tak nějak "po svém" – a přesto to funguje skvěle! O tom vám ale napíšu ještě samostatně.

Co mě překvapilo nejvíc, byli místní lidé. Procházel jsem se neznámým městem, fotil, koukal kolem – a lidé se na mě usmívali, zdravili mě, ptali se, jak se mám. A loučili se kouzelným "Pura vida!"

Bylo to – a stále je – moc milé. Dnes už tu mám rodinu, jsem ženatý s místní kráskou a Ticos mě přijali mezi sebe, což mě, i přes mou světlou pleť a blond vlasy, naplňuje radostí. Myslím, že to je i díky tomu, že jsem od začátku přijal místní způsob života za svůj. Snažil jsem se komunikovat, i když moje španělština byla tehdy víc úsměvná než správná. A když zjistili, že nejsem Američan, ale Čech, otevřeli mi dveře ještě víc – tady totiž Američané bohužel nemají nejlepší pověst.

Lidé si povídají, usmívají se. Žádný stres.

Některé věci mi trvalo přijmout. Například dochvilnost. V Evropě jsem byl zvyklý být všude o hodinu dřív. Tady? Domluvíme se, že vyrážíme v pět ráno k moři... a v pět ráno si holky teprve myjí vlasy. Dřív bych šílel. Dnes sedím v pohodě před domem, koukám na videa a čekám – pura vida, přátelé.
Stejné je to s odpovědí "mañana" – co nestihneme dnes, uděláme zítra. A když ne zítra, tak pozítří. Ale hlavně v klidu.

Další kulturní šok jsem zažil v supermarketu. Dvě otevřené pokladny, dlouhé fronty – a nikde žádné reptání, žádné nervózní pohledy. Lidé si povídají, usmívají se, telefonují. Žádný stres. V Česku bych už dávno remcal. Tady? Už jsem si zvykl. Navíc dneska už v obchodě znám prodavače i ochranku, takže si ještě popovídáme.

Nedávno se mě jeden klient zeptal, jak se na mém zdraví podepsal život v Kostarice. Odpověď je jednoduchá – pozitivně. Přijal jsem místní klid, přestal se honit a stresovat. Přestal jsem chrápat, spím jako mimino, mořská voda mi vyléčila staré rány od moskytů. Tělo se uklidnilo, mysl také.

Rytmus života je tady nádherný – každý den vychází slunce v šest ráno a zapadá v šest večer. Po celý rok. Žádné přetáčení hodin, žádné rozhozené biorytmy. A to stabilní teplé klima! Bydlím v provincii Cartago, kousek od Turrialby – v horách, kde je příjemných 25–30 °C přes den a kolem 15–20 °C v noci. V období dešťů teplota klesne ještě víc, ale za pár minut po dešti jste suchý jako troud.

Když se posunete o pár desítek kilometrů do vyšších oblastí, klidně zažijete i šest stupňů nad nulou. Kostarika je země kontrastů, a právě to ji dělá tak kouzelnou.