Mohou s námi do Střední Ameriky cestovat starší lidé i děti?

Přátelé, stále častěji od vás dostáváme jednu otázku: „Mohou na vaše cesty i starší lidé a děti?“

Tak si to pojďme říct na rovinu. Ano, mohou. A také s námi běžně jezdí.

Po sedmdesátce? Zvládli to všichni

Mezi naše klienty patří lidé 65+ a měli jsme s námi i cestovatele přes sedmdesát. A zatím všechno zvládli.

Naše cesty totiž nejsou žádný závod o to, kdo za den nachodí nejvíc kilometrů. Vycházky plánujeme maximálně ve středně těžké náročnosti, chodíme v poklidném tempu, a když je potřeba, prostě si uděláme pauzu. Někdo potřebuje pět minut, někdo deset. No a co?

Jedete si Střední Ameriku užít, něco poznat, něco vidět a něco zažít. Ne se uhnat jako dostihový kůň.

Takže ano, starší cestovatelé s námi jezdí a rozhodně nejsou žádnou výjimkou. Samozřejmě každý musí znát svůj zdravotní stav a svoje možnosti, ale určitě není potřeba být trénovaný turista, který každý víkend zdolává dvoutisícovky.

A co děti?

I rodiny s dětmi už s námi cestovaly. Naposledy například v Panamě dvě sestry ve věku 8 a 11 let. A všechno proběhlo úplně bez problémů.

Samozřejmě naše cesta není čtrnáct dní ležení u hotelového bazénu. Je to poznávání. Jezdíme autem, lodí i místní dopravou, chodíme do přírody, navštěvujeme džungli, vesnice a domorodé komunity. Někdy se pár kilometrů projít prostě musí.

Proto bych z vlastní zkušenosti řekl, že ideální věk dítěte je přibližně od 8 let. Nejde ale ani tak o číslo v pasu. Důležitější je, aby dítě zvládlo pár kilometrů chůze, bylo trochu ostřílenější a rodičům nedělalo vrásky na čele ve chvíli, kdy zjistí, že uprostřed džungle není Wi-Fi a internet bude muset pár hodin počkat. 😄

Poslouchat průvodce

A ještě jedna věc je na našich cestách opravdu důležitá: poslouchat instrukce průvodce. A to platí pro dospělé i děti, bez ohledu na věk.

Když řeknu, že někam nemáme chodit, tak k tomu mám důvod. Když naopak řeknu, že tady je bezpečno a děti si mohou jít hrát, také vím proč. Ty cesty znám, na mnoha místech se pohybuji opakovaně, znám místní prostředí a lidi a vím, kde můžeme být v klidu a kde je naopak potřeba zvýšená opatrnost.

Prosba k rodičům

Nebýt zbytečně úzkostní a nemít každou minutu strach, že se dítěti něco stane.

Samozřejmě bezpečnost dětí je vždy na prvním místě a rodič zůstává rodičem. Ale není potřeba dítě obrazně řečeno držet celou cestu na vodítku. Když jsme na místě, které znám a kde je bezpečné nechat děti trochu volněji objevovat okolí, dejme jim tu možnost. Právě to může být jedna z nejlepších částí celé cesty.

Děti si rozumí i bez jazyka

Viděl jsem to přímo v domorodých komunitách. České děti přijedou mezi místní děti, neumí španělsky ani jejich původní jazyk, místní děti zase neumí česky. Chvíli se na sebe dívají, a za nějakou dobu už společně běhají, hrají si a vůbec neřeší, že si vlastně slovně nerozumí.

Děti nepotřebují znát stejný jazyk, aby si spolu dokázaly hrát.

A podle mě není potřeba stát dva metry za nimi a každých třicet sekund kontrolovat, jestli jsou v pořádku. Nechme je také něco zažít samostatně. Samozřejmě tam, kde to prostředí dovoluje a kde víme, že je to bezpečné.

Možná právě taková zkušenost dá dítěti víc než týden v hotelovém dětském koutku. Pozná, že svět nevypadá všude stejně. Že děti mohou žít úplně jinak, nemít tablet, herní konzoli ani internet za každým rohem, a přesto se smát, hrát si a být spokojené.

Po sedmdesátce? Ano. Osm let? Ano.

Jen je potřeba vědět, jakým způsobem cestujeme. Nevozíme vás do Střední Ameriky proto, abychom vás honili od rána do večera. Chceme, abyste tuhle část světa poznali, zažili a odvezli si domů vzpomínky.

A jestli vám je 35, 68 nebo 10? To pro nás není to nejdůležitější. Důležitá je chuť cestovat, poznávat, respektovat pokyny průvodce a občas vystoupit z pohodlí běžného života.